Človek a kôň
22. 12. 2008
Kto boli prví skutoční chovatelia koní zatiaľ nevieme. Niektorí vedci uvažují o Číňanoch, iní o indických brahmanoch. Podľa hinduistickej mytolólogie dostal Manu - prvý človek – koňa, aby na ňom jazdil, avšak podľa archeologických nálezov se kone dostali do Indie z Árji z Iránu, a to pomerne neskoro . V Číne ani v Indii v tej dobe divoké kone nežili. Číňania dlho získávali kone od Nomádov. Odlišný pôvod koní z rôznych predkov – tarpana, kertaka a snáď aj ďalších – dokazuje, že strediesiek, kde došlo k zdomácneniu koňa, bolo viac. Zdá sa, že najstaršie centrum je v čiernomorských a kaspických stepiach. V povodí Dneperu boli nedávno nájdené konské lebky pochádzajúce približne z 5. tisícročia p. n. l.,ktorých zuby nemajú stopy poškodenia primitívnym uzdením.
První jízdní národy
V dochovaných spisech o koních nenacházíme žádné zmínky, jen v textu z období 3.dynastie urské jsou o nich zmínky. První dochovanou hipologickou příručku sepsal ve 14. stol. př.n.l. Kikkuliš z Mitanni. Střediskem rozvoje chovu koní zůstával až do středověku stepní koridor, táhnoucí se z Balkánu až po Velký Chingan v Číně. Zprávy a obrazy starověkých kulturních národů podávají svědectví o využití koně v zápřahu, takže vzniká dojem, že koně nejprve tahali vozy a teprve potom se na nich začalo jezdit. Skutečné jezdecké národy na koních nejprve jezdily a k nošení či tahání užívaly jiná zvířata.
Severoameričtí indiáni ke krocení mustangů nepotřebovali nic jiného než ohlávku z řemínků.
Starověké vozy, ať bojové či pro běžnou dopravu, byly vyhrazeny jen nejvyšším vrstvám společnosti. Potvrzuje to dopis správce paláce v Mari Badchilima králi. To bylo ovšem v době Chammurapiho, později, za vlády Kasitů, byli koně v takové úctě, že se v dopisech cizích panovníků opakovaly dotazy, jak prospívají panovníkovi koně.
V polovině 2. Tisíciletí byli koně oblíbeným zbožím a jejich podobizny vyhledávaným dekorem přepychových předmětů. V syrském přístavním městě Ugaritu, kde byla objevena část jízdárny. Oblíbení byly bělouši, vyhrazení vládcům a bohům. Asyřené používali mnoho nám známých potřeb pro koně, ale ani Asyřané, ani Mezopotámci, ani Egypťané, ani Evropané nepoužívali třmeny.
První z vynálezců třmenů byli Hunové. Poté je přejali i Číňané. V té době je znali patrně i Mongolové, ale i rychlí stepní jezdci. Některé národy začaly používat s brněním pro vojáky i brnění pro koně, např. Peršané.
Kdy a jak se koně poprvé dostali do Itálie je nejasné; nejranějším známým dokladem je malovaná váza ze 7. stol. př.n.l., na níž je zobrazena etruská armáda na pochodu, doprovázená koňmi.
Od Xenofona po Alexandra Velikého se způsob jízdy nevyvíjel. Zlepšila se ale kvalita koní křížením baktrijského koně s místním plemenem makedonského tarpana. Ve starověku se klisny chovaly kvůli rozmnožování, vojáci jezdili na hřebcích.
Keltové a Arabové
Keltové byly patrně nejlepšími evropskými chovateli koní. Různými způsoby získávali koně, z nich nejdůležitější byly z úpatí Alp, které křížili se svými tarpanovitými poníky a s původně britskými poníky. Výsledným produktem je typ, nesoucí název „starobritský kůň“. Objevili taktéž pákové udidlo.
Na počátku křesťanství byly koně u Arabů velmi vzácní. Místo nich používali velbloudy a osly. Beduíni sice začali chovat koně asi v 18.stol. př. n.l., tedy dávno před vystoupením Proroka, a však byl to hlavně on, kdo si uvědomil nutnost bojové jízdy pro rozšíření muslimského území, a kdo dal první podnět pro arabský chov koní. a tak se zrodil arabský kůň, který je pravděpodobně tím nejnádhernějším, nejinteligentnějším a nejstatečnějším zvířetem, které kdy bylo stvořeno.
Kůň v boji
První válečnou jízdu na světě měli kmeny z Mongolska a Mandžuska. Zde patrně zdomácněl Kertak. Odtud se znalost a použití koní rozšířily obchodními cestami dále do Asie, Evropy a Afriky.
Vozatajové a lučištíci
Třebaže se Číňané snažili dostihnout Mongoli v jezdeckém umění, vynikli spíše ve vozatajství. Mongolové totiž byli s koňmi daleko více poutáni (např. pili mléko klisen, z něhož také vyráběli alkoholický nápoj zvaný kumys). Vynalezli pevný chomout. První jízdní vojska mimo Mongolsko byla asyrského a skytského původu.
Řekové převzali většinu svého jezdeckého válečnického umění od Tráků, něco z mykénské tradice. Peršané měli nesrovnatelně silnější oddíly než Řekové. V té době byli nejlepší koně nicejští. Na tu dobu největší známí koně, vysocí až 150 cm.
Řekové, Peršané, Římané a Číňané
Koně znali a využívali již Kréťané a Mykéňané. Za zmínku stojí i Xenofon, autor knih týkajících se jezdectví.Číňané nejprve používali malé chlupaté mongolské poníky, avšak postupně je nahrazovali většími a silnějšími, vyšlechtěnými z „nebeských“ koní pocházejících z Mali.
V této době chovali dva hlavní typy koní. Teplokrevník byl živější, s jemnou stavbou a chladnokrevník klidnější, flegmatický, a proto vhodný k tahu a nošení nákladů.
Dragouni, huláni, husaři
Anglický plnokrevník vznikl zavlády Karla 2., smíšením krve tehdejšího anglického koně s krví koně arabského.
Koně a bitvy
Až do konce 19. Století hrali koně v bitvách velkou roli.
Při britských taženích v Indii v 19. Století byl anglickýlovecký kůň nahrazen malým arabem z Persie a australským křížencem araba a plnokrevníka z Walesu.
Kůň při práci
Koně byli lehcí, proto se nedalipoužít k něčemu náročnějšímu než k zapřahání do vozu nebo vláčení polí. Tehdejšíkoně byli jen o něco větší než poníci.
Pro tuto práci existovali koně už od 11. Století. Byl to destrier (z latinského dextrarius). Takzvaní „velcí koně“ andaluského a severoevropského původu se stali předchůdci všech tažných koní-brabantského, shireského, clydesdala, peršenora a jiných. Později byli kříženi s arabem, aby získali lehkost a rychlost.
Jezdecký kůň
Zlepšování povrchu silnic povýšilo nákladní koně na koně tažné. Jedno z nejlepších plemen, které prošlo touto přeměnou, je Chapmanův (kupecký) kůň. Kupečtí koně dokázali unést až 317 kg na vzdálenost 97 km za 24h. Tato vlastnost se ukázala jako výhodná, a proto byli kříženi s anglickým plnokrevníkem. Vznikli tak clevelandští hnědáci.
Mezi rokem 1860 a 1862 byl v Americe známý Pony Express. Za 10 dní urazili 3163 km.
Práce na ranči
Koně pomáhali ochraňovat a dohlížet na dobytek pasoucí se na pastvině.
Kůň a lidská představivost
V západní mytologii existuje jen jeden koňský bůh, spíše bohyně – keltská Epona. Řekové věřili, že Slunce bylo okřídlenými koňmi tažený vůz, na němž jezdil po obloze bůh Helios. Hinduisté přisuzovali podobnou roli bohu Súrjovi.
Vyhubení
Jediným druhem z čeledi Equidae, o němž je známo, že v nedávné vyhynul, jihoafrické kvaga.
Kromě toho existuje řada poddruhů čeledí koňovitých, o kterých je známo, že z přírody vymizeli, např. mongolský džigetaj. Kůň Převalského až donedávna žil ve volné přírodě, ale v 60 letech vymizel. Naštěstí na 1200 zvířat přežívá v různých ZOO. Konečným cílem záchranných akcí je návrat druhu do volné přírody jeho původního domova v Mongolsku.
První jízdní národy
V dochovaných spisech o koních nenacházíme žádné zmínky, jen v textu z období 3.dynastie urské jsou o nich zmínky. První dochovanou hipologickou příručku sepsal ve 14. stol. př.n.l. Kikkuliš z Mitanni. Střediskem rozvoje chovu koní zůstával až do středověku stepní koridor, táhnoucí se z Balkánu až po Velký Chingan v Číně. Zprávy a obrazy starověkých kulturních národů podávají svědectví o využití koně v zápřahu, takže vzniká dojem, že koně nejprve tahali vozy a teprve potom se na nich začalo jezdit. Skutečné jezdecké národy na koních nejprve jezdily a k nošení či tahání užívaly jiná zvířata.
Severoameričtí indiáni ke krocení mustangů nepotřebovali nic jiného než ohlávku z řemínků.
Starověké vozy, ať bojové či pro běžnou dopravu, byly vyhrazeny jen nejvyšším vrstvám společnosti. Potvrzuje to dopis správce paláce v Mari Badchilima králi. To bylo ovšem v době Chammurapiho, později, za vlády Kasitů, byli koně v takové úctě, že se v dopisech cizích panovníků opakovaly dotazy, jak prospívají panovníkovi koně.
V polovině 2. Tisíciletí byli koně oblíbeným zbožím a jejich podobizny vyhledávaným dekorem přepychových předmětů. V syrském přístavním městě Ugaritu, kde byla objevena část jízdárny. Oblíbení byly bělouši, vyhrazení vládcům a bohům. Asyřené používali mnoho nám známých potřeb pro koně, ale ani Asyřané, ani Mezopotámci, ani Egypťané, ani Evropané nepoužívali třmeny.
První z vynálezců třmenů byli Hunové. Poté je přejali i Číňané. V té době je znali patrně i Mongolové, ale i rychlí stepní jezdci. Některé národy začaly používat s brněním pro vojáky i brnění pro koně, např. Peršané.
Kdy a jak se koně poprvé dostali do Itálie je nejasné; nejranějším známým dokladem je malovaná váza ze 7. stol. př.n.l., na níž je zobrazena etruská armáda na pochodu, doprovázená koňmi.
Od Xenofona po Alexandra Velikého se způsob jízdy nevyvíjel. Zlepšila se ale kvalita koní křížením baktrijského koně s místním plemenem makedonského tarpana. Ve starověku se klisny chovaly kvůli rozmnožování, vojáci jezdili na hřebcích.
Keltové a Arabové
Keltové byly patrně nejlepšími evropskými chovateli koní. Různými způsoby získávali koně, z nich nejdůležitější byly z úpatí Alp, které křížili se svými tarpanovitými poníky a s původně britskými poníky. Výsledným produktem je typ, nesoucí název „starobritský kůň“. Objevili taktéž pákové udidlo.
Na počátku křesťanství byly koně u Arabů velmi vzácní. Místo nich používali velbloudy a osly. Beduíni sice začali chovat koně asi v 18.stol. př. n.l., tedy dávno před vystoupením Proroka, a však byl to hlavně on, kdo si uvědomil nutnost bojové jízdy pro rozšíření muslimského území, a kdo dal první podnět pro arabský chov koní. a tak se zrodil arabský kůň, který je pravděpodobně tím nejnádhernějším, nejinteligentnějším a nejstatečnějším zvířetem, které kdy bylo stvořeno.
Kůň v boji
První válečnou jízdu na světě měli kmeny z Mongolska a Mandžuska. Zde patrně zdomácněl Kertak. Odtud se znalost a použití koní rozšířily obchodními cestami dále do Asie, Evropy a Afriky.
Vozatajové a lučištíci
Třebaže se Číňané snažili dostihnout Mongoli v jezdeckém umění, vynikli spíše ve vozatajství. Mongolové totiž byli s koňmi daleko více poutáni (např. pili mléko klisen, z něhož také vyráběli alkoholický nápoj zvaný kumys). Vynalezli pevný chomout. První jízdní vojska mimo Mongolsko byla asyrského a skytského původu.
Řekové převzali většinu svého jezdeckého válečnického umění od Tráků, něco z mykénské tradice. Peršané měli nesrovnatelně silnější oddíly než Řekové. V té době byli nejlepší koně nicejští. Na tu dobu největší známí koně, vysocí až 150 cm.
Řekové, Peršané, Římané a Číňané
Koně znali a využívali již Kréťané a Mykéňané. Za zmínku stojí i Xenofon, autor knih týkajících se jezdectví.Číňané nejprve používali malé chlupaté mongolské poníky, avšak postupně je nahrazovali většími a silnějšími, vyšlechtěnými z „nebeských“ koní pocházejících z Mali.
V této době chovali dva hlavní typy koní. Teplokrevník byl živější, s jemnou stavbou a chladnokrevník klidnější, flegmatický, a proto vhodný k tahu a nošení nákladů.
Dragouni, huláni, husaři
Anglický plnokrevník vznikl zavlády Karla 2., smíšením krve tehdejšího anglického koně s krví koně arabského.
Koně a bitvy
Až do konce 19. Století hrali koně v bitvách velkou roli.
Při britských taženích v Indii v 19. Století byl anglickýlovecký kůň nahrazen malým arabem z Persie a australským křížencem araba a plnokrevníka z Walesu.
Kůň při práci
Koně byli lehcí, proto se nedalipoužít k něčemu náročnějšímu než k zapřahání do vozu nebo vláčení polí. Tehdejšíkoně byli jen o něco větší než poníci.
Pro tuto práci existovali koně už od 11. Století. Byl to destrier (z latinského dextrarius). Takzvaní „velcí koně“ andaluského a severoevropského původu se stali předchůdci všech tažných koní-brabantského, shireského, clydesdala, peršenora a jiných. Později byli kříženi s arabem, aby získali lehkost a rychlost.
Jezdecký kůň
Zlepšování povrchu silnic povýšilo nákladní koně na koně tažné. Jedno z nejlepších plemen, které prošlo touto přeměnou, je Chapmanův (kupecký) kůň. Kupečtí koně dokázali unést až 317 kg na vzdálenost 97 km za 24h. Tato vlastnost se ukázala jako výhodná, a proto byli kříženi s anglickým plnokrevníkem. Vznikli tak clevelandští hnědáci.
Mezi rokem 1860 a 1862 byl v Americe známý Pony Express. Za 10 dní urazili 3163 km.
Práce na ranči
Koně pomáhali ochraňovat a dohlížet na dobytek pasoucí se na pastvině.
Kůň a lidská představivost
V západní mytologii existuje jen jeden koňský bůh, spíše bohyně – keltská Epona. Řekové věřili, že Slunce bylo okřídlenými koňmi tažený vůz, na němž jezdil po obloze bůh Helios. Hinduisté přisuzovali podobnou roli bohu Súrjovi.
Vyhubení
Jediným druhem z čeledi Equidae, o němž je známo, že v nedávné vyhynul, jihoafrické kvaga.
Kromě toho existuje řada poddruhů čeledí koňovitých, o kterých je známo, že z přírody vymizeli, např. mongolský džigetaj. Kůň Převalského až donedávna žil ve volné přírodě, ale v 60 letech vymizel. Naštěstí na 1200 zvířat přežívá v různých ZOO. Konečným cílem záchranných akcí je návrat druhu do volné přírody jeho původního domova v Mongolsku.
